SHRNUTÍ HISTORIE CÍVKOVÝCH MAGNETOFONŮ TESLA
I když se pokládám za mladého člověka (narodil jsem se když se už prodávala řada B5), tak si myslím že se celkem vyznám v jednotlivých modelech tesláckých magnetofonů a proto jsem se rozhodl přispět na tyto stránky tímto mým tak trochu zaujatým shrnutím...
Firma Tesla uvedla na trh během své existence mnoho typů cívkových magnetofonů. Pokud nepočítám první tzv. adaptory které pracovaly pouze ve spojení s gramofonem (zajišťoval pohon) a rozhlasovým přijímačem (ten pracoval jako zesilovač) a též magnetofony MF a MGK (těch asi nebylo vyrobených mnoho) tak bych tesláckou produkci rozdělil následovně :
Řada B3 - sem řadím typy Sonet, Sonet duo a Sonet B3. První dva jsou zcela osazeny elektronkami, B3 má tranzistory ve snímacím zesilovači z důvodu použití hlavy s nízkou impedancí. Sonet je jednorychlostní (9 cm/sec), Sonet duo a Sonet B3 dvourychlostní (9 a 4 cm/sec). První dva jsou půlstopé, poslední čtvrtstopý. Maximální průměr cívek na Sonet a Sonet duo byl 13 cm, na Sonet B3 15 cm. Jednalo se o provozně velice spolehlivé přístroje s masivní mechanikou ovládanou posuvnými šoupátky, silným hnacím motorem a poměrně velkým setrvačníkem. I přesto že jsou to magnetofony dávno zastaralé, tak mají ještě dnes svoje uživatele.
Řada B4 - celotranzistorové magnetofony, podle mého názoru nejpovedenější magnetofony s mnoha funkcemi a možnostmi. Bylo vyrobeno mnoho modelů, proto budu popisovat celou řadu všeobecně. V této řadě se vyskytovaly magnetofony půlstopé, čtvrtstopé, jedno až třírychlostní (2 až 19 cm/sec), mono i stereo. Ovládání bylo vesměs tlačítkové, případně v kombinaci se šoupátky. Mechanika vypadala na pohled složitě, avšak byla spolehlivá a snadno nastavitelná. Všechny magnetofony řady B4 měly přítlačnou kladku ovládanou elektromagnetem, toho se využívalo i ke koncovému vypnutí a dálkovému ovládání pauzy (po kabelu). Pohonný motor byl s oběžným rotorem s pomocnou fází vytvářenou kondenzátorem. Kondenzátor bývá po letech zdrojem závad, obvykle se projevuje sníženou rychlostí a malou silou motoru která se po zahřátí dál snižuje. Motorek je velice tichý a takřka se nezahřívá. Velká hmota oběžného rotoru působí jako setrvačník. Z kladky nasazené na hřídeli motoru je plochým řemínkem poháněná předloha která v horní části zajišťuje (po přiklopení k jednomu kotouči přímo anebo ke druhému přes mezikolo) převíjení, ve spodní části je vybrání pro řemínek pohánějící váhovou přivíjecí spojku a nejníže jsou tři odstupňované průměry (pro jednotlivé rychlosti) ze kterých je výškově přesouvaným gumovým mezikolem poháněn setrvačník. U jednorychlostních modelů je mezikolo trvale drženo v jedné poloze. Všechny magnetofony řady B4 umožňují provoz s cívkami o max. průměru 15 cm. Většina magnetofonů řady B4 měla dva potenciometry pro ovládání záznamové úrovně které umožňovaly libovolně směšovat při záznamu dva zdroje signálu. Při následném snímání tyto potenciometry mohly sloužit ke směšování záznamů z obou stop současným stisknutí tlačítek první a druhé stopy. Při snímání jedné stopy bývá signál druhé stopy přepojen na konektor a po zesílení pomocným snímacím zesilovačem který se prodával samostatně se dají (jinak monofonním strojem) snímat stereonahrávky pořízené na stereofonním magnetofonu.
Řada B5 - podle mého názoru nejméně povedená, začíná modelem B5 a končí B101. Jsou to stroje které umí dobře nahrávat a dobře přehrávat (ne všechny modely) a některé i pěkne vypadají. Nemají žádné koncové vypínání, žádné dálkové ovládání ani další funkce. Myslím že použitý motor nebyl příliš vhodný, moc hřál a po vyschnutí maziva následkem velké teploty příliš hlučel a také jeho rozptylové magnetické pole bylo velké (některé mají kolem sebe stíníci ohrádku). Převíjení bývá problémové, pomalé a hlučné. Sám jsem dlouhé roky vlastnil B100 kterou jsem častým provozem a neutuchající péčí dovedl až do sběru... Jediná výhoda byla snad v možnosti používat cívky do průměru 18 cm.
Řada B7, B9, B11 a CM - poslední vyráběné řady vycházející ze stejné mechaniky, liší se jen mechanika B9 diagonálním uspořádáním cívek a jinou konstrukcí přivíjecí spojky. Tyto mechaniky již pracují v obou polohách s cívkami do průměru 18 cm a namísto váhových spojek mají regulaci tahu pásovými brzdami které udržují tah pásku bez ohledu na rychlost a průměr cívky téměř konstantní. Některé modely jsou vybaveny přídavnými brzdami, některé jsou plstěné, některé gumové. Jejich účinek je velký, ale šetrný k pásku. Snad všechny tyto modely mají koncové vypínání, některé i při přetržení anebo poklesu tahu pásku. Poslední stroje mají pauzu ovládanou elektromagnetem místně i po kabelu. Nejzajímavější z hlediska parametrů jsou asi poslední modely B11x a CM1xx - jsou tříhlavé, mají (až na B73, B113 A B116A) tvrdé hlavy a s kvalitním páskem není problém dosáhnout rozsahu do 20 KHz, samozřejmě na rychlosti 19. Velice rozšířené byly typy B115, B116, typů CM 130 a CM 160 se asi mnoho neprodalo, přišly na trh v době kdy již o cívkové stroje nebyl zájem a navíc se ve velkém začaly objevovat zahraniční výrobky. Údajně byla část série CM 130 a CM 160 sešrotována, nebyl o ně ve své době zájem.
Jinak CM chtěla Tesla značit všechny následné cívkové magnetofony, údajně vyvíjela třímotorovou mechaniku, ale ta se již do výroby nedostala, škoda... Mimo výše uvedených strojů které pocházely z Tesly Pardubice nebo Tesly Přelouč byl ještě jeden výrobce magnetofonů - byla jím Tesla Liberec která vyráběla přenosné bateriové magnetofony Blues, Start, Uran a Pluto. Byly to na svou dobu neskutečně malé přístroje, hlavní důraz byl kladen asi na malou spotřebu energie z baterií a tak mívaly problémy udržením kolísání rychlosti v rozumných mezích, první tři používaly k regulaci rychlosti odstředivý kontakt v motorku, ale model Pluto již měl tranzistorový regulátor podobný těm z kazetových magnetofonů. Dokonale znám model Uran, je půlstopý, rychlost posuvu pásku je řazená mechanicky 4 nebo 9 cm/sec a dají se na něm provozovat cívky s max. průměrem 13(!) cm, se zavřeným průhledným víkem do 10 cm. Napájí se buď z šest velkých článků anebo síťovým zdrojem vloženým do prostoru namísto článků. Pluto je stejný, ale má rychlost přepínanou elektronicky.
Když srovnávám kvalitu dnešní spotřební elektroniky která mnohdy nepřežije ani záruční dobu s kvalitou těchto magnetofonů které třeba po třiceti letech někde na půdě - tedy pokud tam nebyly odloženy pro závadu - fungují, tak vidím kde je skutečná kvalita...
Doufám že jsem případné čtenáře neotrávil nezáživným tlacháním, vím že je stále dost nadšenců jako já kteří cívkové magnetofony sbírají a dokonce i provozují. Pokud autor stránek můj článek zveřejní a bude zájem, rozepsal bych se časem o jednotlivých modelech troch podrobněji, tohle je jen pokus shrnout historii běžných magnetofonů.
autorem článku je DKL
Sta | 12. února 2007 v 6:28
tak o tom slyším poprvé. No pokud jde o ty knoflíky tak by šli nahradit z nějakého nejblíže podobného typu. Bylo by možné zaslat fotografii té B152
Zde hledá
Děkuji autorovi DKL, že mi zaslal tento článek, který jsem mohl zveřejnit na mých stránkách. Myslím, že jej ocení i další čtenáři tohoto blogu.
Ještě jednou moc děkuji.