Doba pokročila. Velká většina posluchačů poslouchá hudbu z digitálních formátů. S rozvojem internetu získal na popularitě formát mp3, který dokáže komprimovat hudbu (obvykle) do desetinové velikosti původního souboru na CD v rozlišení 16 bit / 44,1 kHz. Je ideální ke sdílení hudby přes maily či různé "úschovny", kompletní alba mají malou velikost, přesto jsou (s určitými výhradami) poslouchatelná. Zde záleží na posluchači, zda se s takovou kvalitou spokojí. Pokud jde jen o hudební informaci - melodie a slova - pak je vše v pořádku. Posluchač získá informaci, o čem daná písnička je. Určitě ale nedosáhne toho, aby písnička hrála tak, jak si původně interpret představoval.
Vycházejme z reality konce 80. let minulého století. V poslechu hudby se začal prosazovat formát CD disků. Byli jsme fascinováni, že v záznamu není praskot, jež byl průvodním jevem přehrávání LP. To, že LP praskaly jen těm, kteří se k deskám chovali "jak prase" a jejich gramofony byly spíše blíže k pluhu, než k přístroji přehrávajícím desky, to zbytečno komentovat. Osobně mne udivilo nad míru mého chápání to, když jsem se zeptal mi známé doktorky (která určitě neměla "do kapsy hluboko"), proč má gramofon, který ji od prvního přehrání ničí desky, a současně má doma cca 400 LP. Odpověděla mi, že kvalitní gramofon je "příliš drahý". To, že stál cca desetinu její aktuální diskotéky jsem už neuměl vysvětlit. Jen jsem si pomyslel "chudáci desky".
CD jsou digitalizována frekvencí 44,1 kHz s rozlišením 16 bitů. Aspoň tak říká "Red Book". Realita je, že bitová hloubka je 14 bitů, neb přístroje - přehrávače - v té době nebyly tak rychlé, aby 16-ti bitovou hloubku digitalizace technicky zvládly přehrát. Doteď se na tomto konstatování nic nezměnilo. Výrobci přehrávačů se s tím faktem snaží nějak vyrovnat, ať už u některých novějších CD přehrávačů tím, že umějí přehrát HDCD (tam se dva dříve nepoužité bity by měly projevit v lepším přenosu výšek), nebo vyvinuli obvody, které zvuk CD přibližují "věrnému" analogovému zvuku. Nejdále je (dle mých slechů) na této cestě firma Pioneer díky obvodu "Legato link", z osobních zkušeností potvrzuji, že přes tento obvod přehrávaná CD znějí přirozeněji, doopravdy se velmi blíží původnímu, analogovému, zvuku.
Co je výše psaným řádkům příčinou. Nyquistův teorém tvrdí, že pokud chceme přenést signál do určité frekvence, pak jej stačí navzorkovat frekvencí minimálně dvojnásobnou, abychom při zpětném převodu dostali díky D/A převodníku původní signál. To takřka platí u zvuků přirozených, u vážné hudby, či jazzu, se toto konstatování doopravdy blíží takřka limitně pravdě. Jenže - teorém vůbec neřeší impulzní signály, či uměle vytvářené zvuky. Stačí do zvuku kytary přidat booster - v té chvíli se setkáme se zvukem, který nelze dle této teorie zpracovat tak, aby po zpětném převodu zněl věrně. V nahrávacích studiích to už dávno zjistili, zpracovávají zvuk minimálně v rozlišení/vzorkování 96 kHz/24 bit. Takto digitalizovaný zvuk se už začíná vzdáleně blížit realitě. Blížení je pořád omezeno technickými možnostmi a investicemi do použité techniky. Reálný zvuk, digitálně zpracovaný, by měl být vzorkován frekvencemi (minimálně) 4 MHz až 20 MHz, pak už nemá posluchač šanci rozeznat rozdíl mezi čistým analogem (kvalitním, na úrovni vynikajících studiových přístrojů) a zvukem digitalizovaným. Uvedené frekvence nejsou mým výmyslem, stačí se podívat na stránky KV2 Audio, pan Krampera ze svých dlouholetých zkušeností doopravdy ví, o čem píše. Anžto aparaturu KV2 Audio znám osobně, neznám lepší "nástroj" pro zvukaře, jak přenést zvuk kapely pro posluchače. https://www.kv2audio.com/cz/technologie ... zni_odezva
K meritu věci. Na Supraphonline už je možnost si stáhnout pár titulů v Hi-Res rozlišení. Jak jsem zjistil, vzorkování souborů je 192 kHz / 24 bit. Pomalu je "soukám" do počítače, ty pro mne nejzajímavější samozřejmě nejprve. S potěšením jsem zjistil, že Olympic - "Želva" hraje tak, že jsem konečně pochopil, proč byl Pavel Chrastina opakovaně vyhlášen nejlepším baskytaristou roku. Stejně tak Jandova zkreslená kytara ve více písničkách "netahá za uši". Hraje tak, jak si interpret přál, k radosti posluchačů. Takový záznam se vůbec nedá srovnat s tím, co jsme slyšeli z desek, či CD. Dynamika a čitelnost nástrojů je úplně někde jinde. Další titul je první deska Vladimíra Mišíka, člověku padá brada nad krásným zvukem akustických kytar, čistotou zpěvu a "odpichu" kapely.
Jenže - není vše tak krásné, jak se zdá. Ne všechny tituly v Hi-Res rozlišení udělají poslechově radost. Schelingerovo "Nám se líbí" hraje z oficiálně vydaného remasterovaného CD zřetelně líp, co se týče dynamiky záznamu. Olympic - "Prázdniny na Zemi" se taky v Hi-Res rozlišení nijak nepochlapilo. U C&K Vocalu - Balada o Zemi jsem také rozpačitý. Nevím, co si mám o tom myslet, zvuk není o nic lepší, než z jiných, mne dostupných zdrojů. Tak přemýšlím, kde je koupě záznamu ve vysokém rozlišení smysluplná záležitost, a kde jsou to zbytečně vyhozené peníze.
Jsa na stránkách, které se věnují technice, nelze, než se zmínit i o přehrávači, na kterém hodnotím muziku. Veškerá doteď stažená alba jsem si převedl na DVD-Audio, které jako jediné akceptuje formát 192 kHz / 24 bit. Přehráváno na Denonu DVD-3910. Myslím, že i přes stáří přístroje je pořád "reference".
Přehrávání digitalizované hudby ve vysokém rozlišení předpokládá aparaturu, která výsledný zvuk "nepokazí". Těžko lze brát na bernou minci poslechové výsledky na aparatuře, která má problém rozpoznat mezi mp3 a kvalitním zvukem. Omlouvám se za konstatovaní skutečnosti, ale tak to je.
Rád si přečtu praktické zkušenosti ostatních.
Jirka
